Štafeta: Ondřej Pour

Verze pro tisk |

Do Štafety Ondru Poura navrhla Tereza Roglová (rozhovor zde). Je synem hudebnice a překladatelky Věry Kláskové (i s ní jsem kdysi dělal rozhovor – jeho druhou část najdete zde), se kterou začínal vystupovat už jako malý kluk. Čím dál častěji se však objevuje i v jiných formacích, chybí na málokteré českolipské hudební party. 

Štafetu ti předala Tereza Roglová. Zaujala tě při svém prvním hraní v Lípě spíše hudebně nebo lidsky?

Kapelu z Turnova jsem na Škole rocku poprvé zaregistroval během minulého listopadu. Zaujali mě takovou určitou bezprostředností, syrovostí a energií - dáno to bylo i tím, že hráli unplugged, čímž se lišili od ostatních kapel. Až v březnu, na další akci, jsme se s Terezou seznámili. V Nebi jsem byl pouze jako divák (většinou na Škole rocku hrávám), a padli jsme si do noty – byl jsem pak na několika jejich akcích, mají ode mě řadu videoklipů i fotek (byly i ve vašem rozhovoru), a zatím poslední počin v Lípě bylo to letní hraní na náměstí T. G. M., které jsem jim domluvil.

Ale k tobě. Kdy jsi vzal poprvé do ruky kytaru?

Zrovna jsem se díval do archivů, a záznam prvního veřejného vystoupení s kytarou jsem našel ze Silvestra 2008. Pár měsíců předtím jsem kytaru „zdědil“ po mámě, kterou už nejspíš nebavilo poslouchat moje preludování na ukulele.

Co ještě zajímavého jsi v archívu našel? Asi bychom mohli čtenářům představit tvou mamku, aby bylo jasné, jak ses ke kytaře dostal.

„Kolegyně matka“, jak jí nazývám, Věra Klásková, překladatelka z angličtiny (má v CV okolo 100 vydaných titulů), zpěvačka, kytaristka, hraje taky na klavír, dobře vaří atd. - známe se už celkem dlouho (úsměv), já ji přes 10 let doprovázím, hráli jsme všude možně po republice, taky v Irsku (právě repertoár odtamtud hráváme), spolupracoval jsem na třech albech.

Inklinace k hudbě byla víceméně předurčená – táta Ota zase tvrdil basu v místních rockových kapelách, teď hrává v jazzové partičce.

Těch zajímavostí v archivu by se našla spousta...

Člověk na cestách potká hodně zajímavých a dobrých lidí, a podívá se na místa, kam by se leckdy těžko sám dostal. Osobně rád hrávám na hradech a zámcích. Před nedávnem jsem (už celkem potřetí) hrál v nemocnici v Horních Beřkovicích. Skvělé publikum!

Hodně surrealistický byl třeba zážitek, když jsem v největším hudebním obchodě v Evropě – Thomann v Bavorsku – hrál na baskytaru za 80 tisíc před Nathanem Eastem, jedním z nejlepších basáků světa, který hrává s Ericem Claptonem nebo Philem Collinsem. Wow. Nebylo to asi tak hrozné, když mě potom chválil.

Hraješ irskou muziku, ale i rock. Co je ti ve skutečnosti nejbližší?

Já, upřímně řečeno, nemám moc rád škatulkování, nebo „žánrové kádrování“ (úsměv). Jsem rocker, hraju irské lidovky, mám obrovskou kolekci country hudby, jezdím na koncerty hudby klasické, občas si zahraju jazz, blízké jsou mi blues, soul a funky/reggae hudba, na relax si pustím nějaký hardcore metal nebo renesanci, v hlavě mám desítky trampských písniček. Snažím se všechno možné (pokud možno) kvalitní vstřebat, a najít si v tom své.

A to se nějakým způsobem projevuje v mém hraní a komponování. Ale dá se říct, že základem je rock.

Základ je teda v rodině, táta basák, máma zpěvačka a kytaristka. Jak to u vás vypadalo, když jsi byl malý? To musela být docela divočina, ne?

Dětství bylo krásné. Na nějakou divočinu si ani moc nevzpomínám – když jsem byl nejmenší, a máma hrála, tak jsem zůstal s někým doma. Později jsem jezdil taky, nakonec pak jako spoluhráč.

Něco jako trému jsi neměl? Ani teď ti nedělá problém vylézt před lidi?

Mít trému je přirozené a „zdravé“. Jen v určité míře samozřejmě – stav, kdy bych přišel na pódium, třásly se mi ruce a já nevěděl, co hrát, to se mi nikdy nepřihodilo, a snad nikdy nepřihodí.

Jak plyne čas, tak se na koncerty těším čím dál tím víc - zejména pak, když už lidi víc, na co jdou, a chodí opakovaně.

Spíš se vyskytnou racionální obavy, například záležitosti technického rázu – aby všechno fungovalo, aby se nevybily baterky, abych měl vždycky náhradní struny, nářadí, trsátka... A aby dorazili i ostatní, pokud možno načas a v použitelném stavu. Lecčemus se dá předejít.

Tak už mi představ všechny hudební projekty, ve kterých se nyní angažuješ.

Tak schválně, jestli je dám všechny z hlavy (úsměv). Vezmeme to chronologicky:

Věra Klásková (Věra & Her People) – písně z Britských ostrovů s mámou hraju přes 10 let, společně jsme odehráli už snad stovky koncertů všude možně, hrál jsem na třech albech, v triu s námi občas vystupuje kolega Petr Vokurka.

Maniodepresivní makaci – přátelská, studentská rocková sešlost, s Honzou, Filipem (a Vojtou, když se dostaví) hrajeme na různých českolipských akcích, zpočátku covery, teď už i moje písničky.

Illusions – o téhle bandě jsem už věděl dlouho, přidal jsem se k nim v minulém prosinci. Odehrané koncerty (např. na Všudybudu) jsem si moc užil, a věřím tomu, že v příštích měsících se to teprve pořádně rozjede, a potenciál kapely se vrchovatě naplní. Koncerty, autorské sessiony, na jaře snad i nahrávání.

V posledních týdnech jsem měl několik sessionů s místní rockovou stálicí Optimik 2, už jsou v plánu koncerty, nabídl jsem jim písničky, šlape nám to pěkně.

Možná se rozjede ještě jeden projekt, laděný do jazzova, tak uvidíme. Ochutnávku lidi mohli slyšet na náměstí T.G.M. na akci k 17. 11., kdy jsem dal dohromady tu superskupinu (úsměv). Hudby není nikdy dost!

Na jaké všechny nástroje hraješ?

První byl klavír, ke kterému jsem se po letech vrátil - klávesy jsou pro mě ideální k tvorbě. Hlavní je samozřejmě kytara, ať už elektrická, nebo akustická – měl jsem ale i ukulele, banjo, hrál na mandolínu, takže ty drnkací nástroje obecně jsou hratelné.

Velmi rád hraju na basu, takže když je příležitost, chopím se jí. To samé s bicími (baví mě fakt hodně), ale nijak excelentně na ně neumím, takže „můj vnitřní John Bonham“ je většinou jen záležitostí zkušebny.

Po pokojích se mi jinak povalují různé flétny, harmoniky, a rytmické nástroje, ale to si taky nechávám na doma.

A co zpěv?

Co se zpívání týče, tak na zpěv sólový mám lidi, ale mimo mikrofon se projevuju celkem hlasitě.

Vím, že jsi šel studovat jazyk do Hradce, ale nevím, jak to dopadlo...

Zatím to vlastně stále dopadá (přítomný průběhový čas), Bc. budu dokončovat v tomto školním roce.

Ses poflakoval po světě?

Já se poflakuju všude možně (úsměv). Ale ne, stejně jako většina posledních mohykánů v předmětu prodlužuju studium. Dokud mě paní docentka chce na svých hodinách, budu se dostavovat. Možná pak budu i něco umět.

Já myslel, jestli jsi třeba nevyjel s Erasmem.

Nakonec nevyjel. Před pár lety jsem chtěl na Erasmus do Barcelony, ale neschválili mě. Škola sice určité možnosti nabízí, ale v tomto stádiu studia už nemám odvahu. Raději dodělám, co můžu, a pak se uvidí.

Ale jinak jsi asi s mamkou strávil v zahraničí hodně času, ne?

Několikery prázdniny za sebou jsme byli v Irsku, taky ve Skotsku (tematicky) - krásné země. Jedno léto jsem strávil v Cardiffu, a i přes počáteční nejistotu bych tam nakonec klidně zůstal ještě déle. Pobyty v těchto končinách pro mě mají daleko větší smysl, než jezdit na jih k moři, nebo si jet v zimě zlomit nohy někam do Alp.

To jsou ale destinace, které ti otevřela mamka. Už sis, podobně jako v hudbě, našel i svá místa ve světě?

Kdybychom to brali filozoficky, tak "najít svoje místo na světě" je velice důležité - tak se snad zdaří. Co se týče míst geograficky, tak mě to určitě táhne na sever a západ... Ať už jsou to ty Ostrovy, nebo třeba Island, který je úžasný. Sám jsem o prázdninách byl v Galicii a Katalánsku, kde se mi taky moc líbilo. Ale na jih se jinak moc nevydávám. Maximálně do jižních Čech, když tam mám koncert (úsměv).

To máme úplně opačné preference. Já Balkán, Ukrajina. Východ a jih. Jsi ještě chudý student. Jakým způsobem cestuješ? A opravdu sám?

Těmto lokalitám se taky nebráním – jen se v mém okolí nenajdou lidi, kteří by přišli s tím tam vyrazit. Samotný si zase raději „dám“ nějaký sever, německy mluvící zemi, nebo příště třeba sever Itálie… Po naší zemi jezdím především sám, a zejména vlaky (dokud to mám jako student levné), jinak chodím všude pěšky, do ciziny většinou s rodinou, v srpnu do Španělska sám - letadlem, pěšky, a čtyřikrát busem.

Že by Svatojakubská?

Tak, tak! Vlastně "anti-Svatojakubská", protože jsem šel v protisměru - letěl do Santiaga, a pár dní šel na sever, proti proudům poutníků.

A nikdo ti nic nevyčítal? Já šel zatím taky vždy po směru, ale nyní se chystám jít jeden kousek od Santiaga a už jsem schytal od ortodoxních svoje. Přitom mi přijde, že ten můj způsob je lepší, než se někam dopravit letadlem, ujít dvě stě kilometrů a pak se rychle chlubit Compostelou.

Upřímně - mají tam takovou záplavu lidí, a navíc je to místo na poutnících závislé, takže ať už tam člověk jde tisíc kilometrů, nebo přijede autem na víkend, vůbec to neřeší. Ze Santiaga jsem šel jako jediný, a když mě začali ti "praví" poutníci zdravit, a přát mi "Buen camino" (šťastnou cestu), bylo to velmi milé. A značení je v protisměru horší, méně mušlí, resp. člověk na ně po dlouhé intervaly nenarazí a zavítá pak do nečekaných končin.

Jak ses k Svatojakubské dostal? Přes nějakou knihu? Věřící, pokud vím, nejsi?

Katolík, nebo tak nejsem, ale o Cestě zkrátka člověk občas uslyší, navíc jsme před pár lety měli v Chotovicích přednášku s jedním cestovatelem, což mě zaujalo. Odkud přišla v srpnu myšlenka vypravit se tam, vlastně nevím. Ale bylo třeba si pročistit hlavu, a navíc jsem to pak spojil s pár dny v Barceloně (konečně na Camp Nou...), a to se povedlo.

 

A to je nahrávka. Jsi posedlý hudbou a ... fotbalem. Komu vlastně fandíš?

Je to tak, od Mundialu 2014 sleduju hru s kulatým nesmyslem. Hodně zápasů jsem naživo zažil na Letné, byl jsem třeba taky na Arsenalu, Cardiffu, a islandském Stjarnanu. A teď konečně na Camp Nou - i když Messi bohužel nehrál. Ještě Signal Iduna Park v Dortmundu, a budu spokojen. Poslední roky mě hodně baví Kloppův Liverpool a třeba i pražská Slavia. V evropských pohárech fandím všem českým klubům.

Líbí se mi ofenzivní fotbal, taková kombinace mezi tiki-takou, kterou hrávala Barca (poslední měsíce je to takový antifotbal bez myšlenky), a rychlými protiútoky, jaké praktikuje trenér Klopp, nebo Arsenal. Ale ani u Gunners to už delší dobu není ono. Herně tyto "požadavky" splňuje například amsterdamský Ajax.

Ještě prozraď, kde tě milovníci hudby ke konci roku mohou vidět v akci.

Koncertů teď bude hodně, ale Lípy se bude týkat až datum 20. 12., kdy večer budou Luxorem znít songy Illusions, a nejspíš i Makaků a jazzů s Marií – na vánoční Škole rocku. (Předtím odpoledne ještě hrajeme s mámou v kostele v Kuřívodech – hudba nikdy neodpočívá…). Čtenáře zvu a přeju příjemný poslech!

Fotografie jsou z archivu Ondřeje Poura.

Nahoru