Už jsme měli ve Štafetě dva členy jedné rodiny, ale trojice se objevuje poprvé. Po Radkovi a Michalovi vám zkusím představit Josefa Vaňka. Radek je proslulý svou chatou Bábinkou a chovem alpak, Michal je písničkář a divadelník. A co jejich táta?
Jízda na vysokém kole a konec konců i na tom normálním může být i dost nebezpečná. Při závodech ve Švýcarsku ho přehlídla řidička a výsledkem bylo dvacet čtyři zlomenin. Trvalo mu rok, než se na vysoké kolo zase vyhoupl. Mezitím závodil aspoň na tom „normálním“.
Na přiloženém videu si můžete prohlédnout aspoň část sbírky historických kol, kterou Josef Vaněk shromáždil ve své garáži. Základem jsou ty se značkou Achilles, která se vyráběla v Horní Polici.
Poličský závod patřil mezi největší v Českých zemích. Našel jsem, že například v roce 1914 produkoval 100 jízdních kol denně. Firmu založili 16. 5. 1894 v Žandově pánové Antonín Schneider, Václav John, a František Hruška jako dílnu pro opravy velocipédů. Díky velké poptávce postavili v roce 1896 v Horní Polici novou továrnu a zahájili plnou výrobu jízdních kol. Jejich předválečný katalog obsahoval 25 různých modelů. Kola pánská, dámská, dětská, pro hochy i dívky, sportovní, víkendová pro dva, speciální (poštovní), cestovní, kola pro obchodníky i přívěsné vozíky. Důležitým mezníkem ve výrobě byl rok 1904, kdy byl sestavený motocykl Achilles 350. V poválečném období přešla firma pod národní správu Zbrojovky Brno a postihnul jí stejný osud jako všechny firmy s německým kapitálem. Výroba jízdních kol Achilles byla ukončena v roce 1953 a většina zaměstnanců přešla do žandovského závodu Atmos. (Zdroj: historickakolapisek.cz/).
Mě jako chemika zaujaly v kolekci jiné věci – karbidky. Dětem o nich ve škole vyprávím, že se používaly například na prvních autech, ale ty cyklistické jsem viděl na vlastní oči poprvé. Musela to být síla, když s čadivou lucernou někdo v noci na kostitřasu či vysokém kole vyjel do ulic. Ale na kolo se přidělávaly i petrolejky.
„A neuvažujete o nějakém muzeu či aspoň výstavě?“ zajímalo mě.
„Nabízel jsem se, ale nikdo nereagoval. Měl jsem výstavu jen v divadle při nějaké jiné události.“
O zdravém bláznovství rodiny Vaňku svědčí například i skutečnost, že svému bratrovi koupil k sedmdesátým pátým narozeninám cestu do Švédska, jejímž zlatým hřebem byl závod Vätternrundan. Závod na tři sta kilometrů. Startuje se o půlnoci a v poledne byli s asi půlhodinovým rozestupem v cíli.
Jako správný Novoboran Josef Vaněk nezahálí ani v zimě a prohání se na běžkách. Už osmkrát absolvoval Jizerskou padesátku a dvakrát i slavný Vasův běh (Vasaloppet).
Marně však vyhlíží následovníky. Už v úvodu jsem prozradil, že jeho synové se věnují spíše umění, ani vnuci ke kolům neinklinují. Cyklo veterán club v Novém Boru už má také jen čtyři členy. V průběhu rozhovoru se objevila paní Vaňková. Ta svému partnerovi skutečně fandí a letos se dokonce stala mistryní světa ve Veselí. Jak poznamenal Josef Vaněk: „Ženy mají slabší konkurenci.“
Po malé ukázce, kterou jste zhlédli ve videu, jsme se dohodli, že dalším účastníkem bude člověk od nich z ulice. Kdo, to si necháme zatím pro sebe.
První díl naleznete zde.