Grafik Janek Jiříček předal štafetu Lukáši Průchovi, mladému muži, který celý profesní život pracuje jako sociální pracovník. Jinými slovy stará se o bezdomovce, narkomany, skiny, Romy a děti s klíčem na krku. Neničí ho to? Nebojí se? Nenosí si práci domů? Jakému ocenění byl blízko? A komu štafetu předal?
Odkud se znáš s Jankem Jiříčkem?
Dělal jsem mu vedoucího ve skautu, stejně jako už ve štafetě zpovídanému Tomáši Kuncovi.
Jak jsi dospěl k tomu, že chceš pracovat v sociální oblasti?
Jsem původně borský sklář. Rok jsem studoval v Praze na VŠCHT, ale přestalo mě to bavit.
Počkej, ty jsi zvládnul matiku v prváku na chemárně a pak toho nechal?
Chtěl jsem dělat nějakou pomáhající profesi, tak tomu říkám. Něco jako dělají učitelé nebo doktoři. Ale neměl jsem vzdělání, nechtěli mě nikam vzít. Pak jsem se dozvěděl o Domě humanity tady v České Lípě. Vedoucím v té době byl pan Vlček. Líbil jsem se mu, a tak se rozhodl, že si mě prosadí jako svého nástupce. On byl zakladatelem Domu, ale chtěl odejít na volnou nohu, dělat žongléra. Moje první zaměstnání vyplynulo trochu z nadšení, trochu z nouze. Mým prvním velkým úkolem bylo zajistit denní stacionář. Dostal jsem od města asi sto tisíc a měl jsem ukázat, co ve mně je. A já v té době vůbec nevěděl, co to stacionář je, takže jsem zašel do knihovny a začal studovat úplně od nuly.
Měl jsi představu, že spasíš svět?
Naivně jsem si myslel, že budu měnit osudy lidí. Rok se jim budu věnovat a oni pak budou samostatný. Po dvanácti letech vidím, že cílem je cesta. Osud lidí nezměním, ale můžu je kus cesty doprovázet.
Narazil jsi mezi bezdomovci na někoho opravdu zajímavého? Já se třeba minule seznámil s chlápkem, který původně studoval režii. Přesto, v jakém byl srabu, stále toužil napsat svůj životopis.
Měli jsme tam třeba chlápka, který byl původně rytec. Za střízliva dělal úžasné věci. Jiný mě zase učil francouzsky. Jeden si ode mě vždy na jaře půjčil stan a odjel tábořit k jezerům v Dubici. Na podzim se zase vrátil. Tihle starší bezdomovci mají většinou takovou svou důstojnost. Problémy dělají spíše mladší. Chybí tady dům na půl cesty.
Proč jsi v Domě humanity po třech letech skončil?
Přestěhoval jsem se do Prahy. Chtěl jsem studovat vysokou školu. Už jsem v té době chodil do školy v Hradci, ale tam nebyla kvalita. Jenže v Praze mě nevzali, ale přečetl jsem si tam aspoň nástěnku a našel inzerát, že komunitní centrum Krok shání pracovníka pro nespecifický streetworking. U nich jsem pak dělal dva roky. Měl jsem na starosti hlavně nízkoprahový klub Garáž. Především skejťáky. Byla to opravdu garáž, kde byla U-rampa, malý bar. Uprostřed parkoviště na sídlišti jsme měli ještě maringotku, kde se mohly děti s klíčem na krku sejít, hrát karty, kreslit, kecat. A my jsme dělali tu sociální práci. Až časem mi došlo, že jsem v nejlepším nízkoprahovém zařízení v republice. Dokonce jsem byl v anketě mezi pěti nejlepšími streetworkery v republice. Vítěz dostává originální prochozenou pohorku Aleny Vosáhlové zasazenou do dlažební kostky. Alena byla má kolegyně v Kroku a je to takový guru streetworkerů. Ta dokázala navázat spolupráci i se skiny. Jednou nás přišli do klubu vymlátit, ale ona je ukecala a řada z nich k nám pak chodila. A to byli opravdu skalní, hlásící se k Národnímu odporu, jeden měl dokonce psa, který na povel hajloval. Podle mé zkušenosti jsou právě mezi skinheady nejzranitelnější klienti.
A jak ses objevil znovu v Lípě?
Oženil jsem se. Chvíli jsem zkoušel založit klub tady v Lípě v Charitě, ale nakonec jsem skončil jako kurátor pro děti a mládež na městském úřadu.
Co taková práce obnáší?
Je to státní služba s lidmi do osmnácti let věku, co mají výchovné problémy, od záškoláctví po trestnou činnost. Bylo nás v Lípě pět. Já měl na starosti hlavně Mimoňsko a tady v Lípě Dubici. Mým úkolem bylo po oznámení problému navázat kontakt s klientem, s jeho rodinou, rozklíčovat příčiny, provázet ho řízením.
To už jsi asi neměl pocit, že můžeš někoho zachránit?
Není to o tom. Musíte se dohodnout, dát dohromady, čeho chcete dosáhnout. Ti lidé se musí zachránit sami. Já jen doufám, že když klientovi vstoupím do života, že se tam něco stane. Poslední dva roky na úřadu jsem ale měl krizi, chodil jsem tam více kvůli penězům než kvůli přesvědčení o smyslu. Já věděl, že to má smysl, ale nějak mi chyběly důkazy. Čím jsem tam byl déle, tím více přibývalo byrokracie a tím méně času jsem trávil v terénu.
Pak jsi šel pracovat pro Člověka v tísni. Já si vždy myslel, že pro ně jdou makat lidi, aby se podívali do světa, do Bangladéše, Afriky, a ty ses rozhodl jezdit za Romy do Dubice. Jaký je rozdíl v práci pro městský úřad a Člověka v tísni?
Předně mám proti úřadu na starosti daleko méně rodin, takže cítím větší efekt. Pracuji v programu sociální integrace, na šest desetin úvazku to je sociálně aktivizační služba. Mám šest klientských rodin. Zbytek úvazku u mě dělá podpora vzdělávání v rodinách, doučování.
Jak vypadá taková standardní rodina, o kterou se staráš? Předpokládám, že jsou to cigáni.
Jsou především sociálně vyloučení a chudí. Jsou to sice všechno Romové, ale myslím si, že třeba chudoba má na jejich situaci větší vliv než jejich etnicita. Standardní je, že mají více dětí. Rodiče jsou nesezdaní, táta chodí do práce, například do uklízecí firmy, máma je na mateřský, částečně žijí ze sociálních dávek. Velkým problémem jsou u nich dluhy z minulosti, často statisíce.
Jak si rodiny vybíráš?
Hodně jsem jich znal už z Domu humanity. Jinak jsem normálně přišel do ubytovny, třeba u mlékárny, a řekl: Jsem Lukáš Průcha z Člověka v tísni. Nemá někdo problém? Musíš respektovat jejich prostředí, jejich pravidla. Ale stejně jsi cizí element, takže i když nic neřekneš a jen si tam sedneš, oni se časem zeptají, co potřebuješ.
Máš strach? Já bych měl.
Ne. Za celou dobu, co to dělám, mě napadl jen jeden klient v Humanitě. Byl Štědrý den, přivezli jsme deset kaprů, míchali salát ve vaně a přišel ožralý muž, mladší než já. Jedním z pravidel bylo, že opilý nikdo do Domu nemůže. Řekl jsem mu, ať přijde, až vystřízliví. Neodhadl jsem situaci. Vykopl bránu a chytil mě. Snad ale ani rána nepadla.
Ještě mi povídej chvíli o doučování. Doučuješ přímo ty?
Ne, já dělám jen koordinátora. Pod sebou mám šest dobrovolníků, šest studentů. Nejvíce jich je právě od tebe ze školy. Ti chodí jednou týdně na dvě hodiny do vybraných rodin a doučují. My jim poskytneme didaktické materiály, základní servis a oni se snaží. Vybíráme děti, které chodí na základní školu a hrozí, že by mohli spadnout do zvláštní.
A nesžírá tě tvoje práce?
Už vím, že ji musím brát skutečně jako normální práci. Za peníze, jinak by mě mohla opravdu zchroustat.
Už máme takovou tradici, že se těsně před koncem zeptám, na co jsem se ještě zapomněl zeptat.
Asi bych chtěl říct, že sociální práce je úplně normální práce jako každá jiná. Kdyby ses mne zeptal, jaké má řešení nějaký z problémů, co jsme zde naznačili, řekl bych, že nevím. To není moje starost. Já pracuju s jednotlivcem v nějakém prostředí a pouze mírním důsledky tlaku, který je na něj vytvářen.
Je to štafeta, tak mě zajímá, koho mi nabídneš jako dalšího běžce.
Vím, že chceš někoho z jiného oboru. Bude to tak na půl. Napadl mě Jakub Horák. Dělá sociálního pracovníka v domově důchodců ve Sloupu, ale vedle toho hraje ve skupině Zhasni a má svůj pořad i v nějakém rádiu.
---
Lukáš Průcha se narodil v roce 1978. Vystudoval SPŠ sklářskou v Novém Boru a obor sociální práce na Univerzitě v Hradci Králové. Celý dosavadní profesní život pracoval v sociální oblasti. Od roku 1998 byl vedoucím Domu humanity v České Lípě, dále byl zaměstnán v Prev-centru a komunitním centru Krok v Praze, nejdéle pak jako sociální kurátor pro mládež v České Lípě. Nyní půl roku funguje jako terénní pracovník programu PSI obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni.
Je ženatý a má roční dítě. Hraje florbal, zajímá se o film, maká na baráku, cestuje a sbírá etikety piv, která vypil.
