Arbes byl muž protikladů. Racionální realistický člověk, který miloval tajemno, hřbitovy a tmavá zákoutí.
Žil spořádaným rodinným životem a přitom tak rád trávil noci v hospodách mezi svými přáteli, kteří s obdivem naslouchali jeho provokativním řečem. Vracel se domů až k ránu ale vždy střízlivý, alkoholu neholdoval. Domů ho vyprovázeli jeho přátelé, cestou se zastavovali v různých hospůdkách. Arbes se stal figurkou noční Prahy, pamětníci vzpomínali na jeho dunivý krok, mohutnou postavu v černém kabátu, širokém klobouku, s viržinkou v ústech.
V 80. letech 19. století se v hospodě pivovaru u sv. Tomáše stal králem avantgardní společnosti mladých literátů. Tato stolová společnost přijala název Mahabharáta podle slavného, rozsáhlého staroindického eposu, založeném na dlouhém vypravování. Mladí umělci, plní energie a ideálů, zde bojovali proti uznaným autoritám, vyšlapaným cestám umění, které toužili změnit, vedli řeči proti všemu oficiálnímu a způsobem svého života dráždili počestné měšťany. To byla Arbesova parketa, zde se cítil jako ryba ve vodě. Jeho opozičním řečem naslouchali umělci různých profesí – zpěváci, herci, malíři, sochaři, restaurátoři, nakladatelé. K Arbesovu stolu usedal např. mladý Mikoláš Aleš, J. S. Machar, Jan Karásek ze Lvovic a mnoho dalších. Do této společnosti měly přístup i manželky a děti, vznikala zde přátelství na celý život a v životopisné literatuře najdeme vzpomínky některých stolovníků na tuto veselou společnost.
Když se Mahabharáta rozpadla, našel si Arbes společnost mezi mladými literáty, výtvarníky a hudebníky v hospodě U zlatého litru. Doba na přelomu 19. a 20. století už ale byla jiná, Arbesovi se nesplnil jeho sen být plně pochopen mladými bohémy. Ti sice čerpali z jeho romanet, ale šli si svým směrem. Naopak, velmi ho ranil článek v časopise Čas, obviňující ho z plagiátorství. Nespravedlivý a bezohledný text, plný špíny a překroucených faktů od bývalého přítele, se kterým se dostal do velkého sporu, srazil Arbesa na kolena. Pokolikáté už? Arbes celý život bojoval s maloměšťáckými poměry, za spravedlnost šel i do vězení. Trpěl tím on, trpěla tím i jeho rodina. V těchto bojích byl silný a vytrvalý a naopak, spíše ho posilovaly. Nebál se po důkladném studiu rozbíjet zaběhlé názory na Máchu, nebál se zastat v nemilost daného Jana Nerudu, nebál se ospravedlnit konfidenta Karla Sabinu, pustil se i do boje s mocným hrabětem Thunem. Vaz mu zlomila výpověď Julia Grégra z Národních listů, kterou vnímal jako velkou nespravedlnost, smrt dvanáctiletého nadaného syna Edgara, do kterého vkládal tolik nadějí a který se měl stát jeho pokračovatelem, a v šedesáti letech jeho života již zmíněné obvinění z plagiátorství. Arbes byl velký bojovník a při každém pádu se vzchopil a dokázal jít dál. Dokázal to i po článku v Herbenově času: napsal solidní studii o plagiátorství. Poslední ranou, po které už se nezmohl, byla smrt jeho ženy Josefíny, prosté ženy, která ho velmi milovala, celý život podporovala a s malým rozpočtem pečlivě zaopatřovala rodinu.
Jakub Arbes zůstal sám. Dcera Xena žila se svou rodinou v dalekém Berlíně, dcera Olga se o něj na úkor svého osobního štěstí starala, což ho také trápilo. Tu pomoc ale potřeboval, přicházel o zrak, až oslepl úplně a poslední povídku nazvanou Mrzáček Olze diktoval. Nesnadný život velkého spisovatele, bojovníka a zastánce prostých lidí, Smíchovana, kterým zůstal po celý život, se uzavřel 8. dubna 1914. Čtyřiasedmdesátiletý tvůrce romanet ušel pohromě, která se valila na Evropu a celý svět.
V jednom dopise napsal Arbesovi J. S. Machar z Vídně:
„Ten „kumšt“ otravuje člověka z několika stran. Vy jste, mistře drahý, obr, rozhodně obr, že jste to tak dlouho vydržel – a vždy vítězně! – a vždy vítězně! Člověk to chápe: zlobí to, otravuje to – ale člověk nepovolí a jde dál a táhne jako koník – ale prožít to, prožít!“
Bez okázalostí byl pohřben na Malvazinkách k milovanému synu Edgarovi a i jeho hlídají křídla Anděla míru.