Smutná zpráva přišla z Wertheimu na severu Bádensko-Württemberska: ve středu 29. ledna 2020 navždy odešel Helmut Schöler, rodák z Nového Boru (Haidy). V březnu by mu bylo 90 let. Jak před lety vzpomínal, v listopadu 1945 musela celá rodina odejít do Německa. Do rodného města se mohl vrátit jako turista až po 23 letech ... zde a zde.
Celý život úspěšně podnikal a jako mecenáš štědře podporoval sociální, vzdělávací, kulturní i církevní instituce, organizace a spolky. Právem byl za to vyznamenán čestným občanstvím města Wertheimu.
*
Pana Schölera jsem poznal osobně v roce 2005, když skupina rodáků projednávala s tehdejším vedením města instalaci symbolického hrobu zastřelených civilistů. (zde) Přijížděl pak do našeho města opakovaně, zúčastnil se také historického semináře v říjnu 2010, zorganizovaného vedením města.
Vždycky jsme se rádi viděli a měli jsme si o čem povídat. Sledoval, co je v Boru nového, například ho potěšily restaurované pomníky padlých z Velké války 1914-18. K novým památníkům na hřbitově poznamenal: Nyní je hrob zastřelených v sousedství čtyř pomníků, které připomínají oběti rumburské vzpoury a zvěrstva nacistů. Mám pocit, že je dobré, že všechny stojí (více či méně) pokojně blízko sebe.
Dostával Novoborský měsíčník a u důležitých článků si vyžádal překlad, nebo aspoň stručný obsah. Často mi k tématu doplnil vlastní dětské vzpomínky a zapomenuté podrobnosti. Oba nás pobavil jeden paradox: ačkoli naše rodiště leží ve stejné zemi, museli jsme se domlouvat anglicky, protože jeho čeština ani moje němčina nebyla moc dobrá. Vždycky jsme si ale dobře rozuměli.
*
K připomenutí osobnosti Helmuta Schölera uvedu jeho vzkaz z textu „Můj otec nebyl antisemita ani nacista“, který je uložen v archivu radnice jako jeden z podkladů semináře 2010:
Pocit studu za to, co antisemité napáchali ve jménu Němců na Židech, mne pronásleduje celý život. Dobře vím, že to všechno, co se stalo, nelze nikdy odčinit. Ale v roce 1967 jsem aspoň společně s židovskými partnery založil v Jeruzalémě továrnu na výrobu přístrojů ze skla, ve které našlo práci 40 židovských pracovníků. Někteří z těch starších přežili holokaust.
Vím také velmi dobře, že tomu utrpení, které prožívaly v letech 1945 a 1946 miliony Němců v Československé republice, předcházela jiná utrpení, kterým pak předcházela zase jiná historie. Hrůzné zločiny nacistů páchané po celé Evropě – a také na Němcích – zůstanou provždy neomluvitelné. Také se nesmí stát, aby se pachatelé stylizovali do role obětí.
Ale vina je vždy vinou osobní, ne kolektivní. Žádné zločiny nacistů nemohou být omluvou, že několik týdnů po skončení války byli ženy a muži, mezi nimi i osmdesátiletí, po dlouhé hodiny hrozným způsobem veřejně mučeni na náměstí v Boru, že jejich mrtvoly tam musely zůstat ležet 24 hodin, že vojáci vodili děti (mezi nimi mou pozdější manželku, tehdy osmileté dítě, a jejího čtrnáctiletého bratra) kolem těch mrtvol, že rodiny zastřelených byly dva měsíce před dohodou v Postupimi „za trest“ deportovány jako rukojmí a že mrtvoly byly zahrabány někam mimo lesní hřbitov, kde leží dodnes.
Je pro mne naprosto nepřijatelné, že to všechno může někdo vydávat za zodpovědné činy, dokonce za splnění vlastenecké povinnosti v souladu s vojenskou a důstojnickou ctí. Tato skutky jsou neslučitelné s respektováním lidské důstojnosti, k němuž se všechny země Evropské unie zavázaly.
Bude mi osmdesát a už bych se nerad účastnil dalších diskuzí o událostech dnes už v úplnosti nepopsatelných, ke kterým došlo před víc než šedesáti lety. Ale doufám, že se dnešním občanům Nového Boru v našem společném domovském městě povede v budoucnosti dobře a že tam budou moci žít zcela bez nenávisti. Sám jim to upřímně přeji.
Čest památce poctivého a statečného muže s velkým srdcem.
Dear friend Helmut, rest in peace ...