Tereza se přihlásila na exkurzi do chemičky pořádané vzdělávacím centrem.
Aspoň jí nikdo nebude vyčítat, že se dále nevzdělává, navíc potká své kolegy a bývalé spolužáky roztroušené po celých severních Čechách.
Exkurze do továren měla ale ještě jednu výhodu: dal se v nich jednoduše doplnit sortiment školní laboratoře.
Dorazili k lince, na níž se vyráběla kyselina sírová. Před ní leželo několik tun surové síry.
„Můžeme?“ zeptala se jedna kolegyně za všechny.
Průvodce kývnul a osm chemikářů a chemikářek vytáhlo jako na povel igelitové sáčky či sklenice a naplnilo je žlutou látkou.
Stejná scéna se opakovala na dalších zastaveních, takže batohy pedagogů vážily po půlhodině několik kilogramů.
„A toto je taková výroba, kterou zde máme z nostalgie. Tavíme zde z práškového oxidu hlinitého safíry a rubíny.“
Učitelé si prohlédli hořáky a průvodce mezi ně poslal vzorkovnici s nejlepšími, už vybroušenými drahokamy. Po chvíli se mu kolekce vrátila. Bylo v ní několik prázdných míst.
„Proboha, to ne!“ zděsil se zaměstnanec továrny. „Drahokamy si vzít nemůžete. Vraťte mi je, prosím.“
Všech osm učitelů sklopilo zrak.