Pořizování obrazového či zvukového záznamu jiné osoby (dále též jako „pořizování záznamu“) a následné užití takového záznamu je v dnešní době otázkou každodenního života.
V úvodu tohoto tématu je nutné si ujasnit, že pořizování záznamů může nastat ve dvou rovinách našeho života. Prvním okruhem situací je pořizování záznamu osoby, která vystupuje v pozici osoby úřední (veřejného činitele), jež jedná za správní orgán ve správním (přestupkovém) řízení. Typicky se bude jednat o policistu, rybářskou stráž, kontrolora ČOI, ČIŽP atd. Druhým okruhem situací je pořizování záznamu jiné osoby v oblasti soukromoprávní, tj. záznam situace ve vztahu vůči dalším občanům, dopravním kontrolorům, zaměstnavateli, podnikatelům atd.
Začněme právní úpravou první shora vymezené skupiny situací, tj. pořizování záznamu ve správním řízení. Správní řád výslovně neupravuje, zda je účastník oprávněn pořizovat si záznam z ústního jednání. Proto lze v tomto případě postupovat podle zásady veřejného práva - co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Účastník správního řízení má tedy právo pořizovat obrazové a zvukové záznamy úředního jednání, a to např. ústního jednání či jiného úkonu v řízení a zachycovat tím jednání úředních osob. Úřední osoba, která jedná za správní orgán, nemůže zabránit pořizování záznamu jednání ani vyhrožovat uložením sankce, pokud tímto pořizováním záznamu není narušován průběh jednání. Správní orgán totiž nedává na rozdíl od soudu souhlas s pořizováním zvukového nebo obrazového záznamu. Na druhou stranu je nutné uvést, že zákon umožňuje rovněž správnímu orgánu pořídit záznam o průběhu úkonu ve správním řízení, o kterém se má dle zákona sepsat protokol. Žádný takto pořízený záznam by však neměl být v žádném případě zveřejňován ani jinak rozšiřován.
Druhý shora vymezený okruh situací pořizování záznamu upravuje občanský zákoník, dle kterého lze obecně zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, jen s jeho svolením.
Další ustanovení zákona však upravují situace, kdy je možné tuto zásadu prolomit, a pořizovat záznam bez takovéhoto svolení (tzv. zákonná licence). Jedná se o situace, kdy je záznam pořizován nebo užíván:
1. Při výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů, tj. typicky pro účely důkazu před soudem (např. záznam o ublížení na zdraví nebo o autonehodě);
2. při veřejných vystoupení v záležitostech veřejného zájmu (tím je takto nově řešen spor o možnost pořizování a zveřejňování záznamů z jednání zastupitelstev);
3. přiměřeným způsobem k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství;
4. na základě jiného zákona k úředním účelům, tj. typicky ve správním nebo trestním řízení.
Nový občanský zákoník zakotvil možnost pořizovat záznam v situacích uvedených pod body 1. a 2. Zejména možnost pořizovat záznam pro ochranu práv a právem chráněných zájmů považuji za velmi praktickou i v běžném každodenním životě.
Žádná ze shora uvedených zákonných možností pořizování záznamu bez souhlasu však nesmí být využita nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka a nesmí být volně zveřejňován či jinak rozšiřována. Rovněž je nutné na tomto místě dodat, že v tomto článku je pojednáváno o jednorázovém (nikoliv trvalém) pořizování záznamů, které podléhá rovněž pravidlům obsaženým v zákoně na ochranu osobních údajů.
Závěrečné doporučení do běžného života by v obecné rovině mohlo tedy znít: „Nebojte se v nezvyklých situacích pořizovat video záznam, ale nezveřejňujte jej ani nerozšiřujte jinak než pro účely ochrany svých práv“.