Sedmnáctiletá Poon (vlastním jménem Kanyawee Phichayatamnon), drobná thajská studentka z Bangkoku, si tento školní rok jela díky světové neziskové organizaci AFS vyzkoušet do České republiky a stejně jako její známá Frank, o které i-noviny psaly v dubnu tohoto roku, zakotvila na gymnáziu v České Lípě.
Lucie je ženou, která toho stíhá podezřele mnoho. Starat se o děti, hostit doma mladé Asiaty, sbírat čaje, hrát deskové hry. Dnes o penězích, Zdeňkovi Pohlreichovi, sbírání čajů nebo geocachingu. (První část je zde.)
Po pauze zaviněné především volbami se vracíme k seriálu Štafeta, která má představovat lidi Českolipska. Lucie je ženou, která toho stíhá podezřele mnoho. Starat se o děti, hostit doma Zdeňka Pohlreicha nebo mladé Asiaty, sbírat čaje, hrát deskové hry. Také mi vysvětlila, co je Metoda kontrolovaného pláče.
Zdeněk Rydyg není skutečně prototypem továrníka, jak si ho představujeme díky černobílým filmům. Hluboce se zajímal o historii továrny, sháněl historické fotografie, kontaktoval rodinu bývalého majitele. Díky tomu se můžeme v jeho publikaci dočíst, jaké byly začátky Eduarda Helda.
Když jsem o prázdninách objevil v e-mailové schránce presskit k chystanému divadelnímu představení Jarka Hylebranta, řekl jsem si, že by mohlo jít o kulturní akci podzimu, kterou by bylo škoda odfláknout jen obyčejnou tiskovkou. Sešli jsme se proto poslední srpnový den, abychom si o dramatu Dekameron pohovořili nad šálkem kávy.
Zdeněk Rydygr je majitelem firmy zabývající se výrobou papírového zboží, provozuje muzeum, staví letecké modely, zajímají ho bitvy od osmnáctého do dvacátého století, veteránská auta, zbraně, píše knihy a v neposlední řadě je i zastupitelem Zákup coby nezávislý.
Už v minulém díle Štafety jsem naznačoval, že u koní minimálně jedním dílem zůstaneme. S Annou Folaufovou jsme se sice nesešli osobně, ale snad se mi podaří představit vám další zajímavou osobnost našeho regionu.
Kvůli napsání dalšího dílu Štafety jsem se vypravil do Radvance, údajně nejhezčí obce Českolipska. A vše nahrávalo tomu, abych tuto místní pravdu potvrdil. Po májovém dešti vylezlo opět sluníčko a já jel pomalu kolem výběhů pro koně. Za mnou Slavíček, napravo Ortel.
O zemědělství, které nás všechny živí, víme stále méně a méně. V moderní společnosti se stalo Popelkou. I proto jsem rád, že štafetový kolík naší série rozhovorů doputoval k Janu Hromasovi, řediteli zemědělské farmy ze Zákup.
Štafeta má určité série. Setkávali jsme se s lidmi spojenými se sklem, s okolím hradu Houska, s věřícími. Nyní vám už podruhé představím osobu, která má malý krámek. Optička Venuše Dubová předala pomyslný štafetový kolík květinářce Haně Franzlové.
Chovatel poštovních holubů Jaroslav Česnohlídek předal štafetový kolík své přítelkyni Venuši Dubové (zde). Díky tomu jsem mohl nahlédnout pod pokličku dalšímu z oborů lidských činností – optice.
Nikdy mě nenapadlo, že někteří z holubů, kteří létají nad Českou Lípou a jsou vnímáni spíše jako problém, můžou být poštovní. Takoví praví, které známe třeba z válečných filmů nebo dobrodružných knih.
Vyprávění o Ladislavu Hlínovi jsme přerušili v okamžiku, kdy ukončil studia na umělecké škole v Kolíně nad Rýnem (první díl naleznete zde). Po studiích zažádal o podporu a přemýšlel, čím by se mohl živit.
Vyprávěla mi kolegyně, jak dala dětem za úkol najít ve městě nějaké historické památky a popsat je. Některé takto označily bronzovou sochu dívky s příčnou flétnou, která zdobí prázdný prostor vedle Unionky. Na tuto historku jsem si vzpomněl, když jsem zamířil na rozhovor k Ladislavu Hlínovi, autorovi zmíněné sochy.