Už před čtrnácti dny jsem v rozhovoru s Petrem Menšem prozradil, že ještě nějaký čas zůstaneme u výtvarného umění. Anna Leschingerová studuje Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a ráda by se věnovala malbě.
Už před více než měsícem jsem napsal do deníku, že návštěva Petra Menše v jeho ateliéru mi dala více než prohlídka Louvru. Ono je totiž něco jiného stát čtvrt hodiny nad obrazem s jeho autorem nebo stihnout za pět minut deset děl Fragonarda ve slavné francouzské galerii.
Na Kokořínsku jsem zůstal ještě pro tento díl Štafety. Překladatel a spisovatel Blumfeld S.M. mě poslal za akademickým malířem a knižním grafikem Alešem Krejčou.
Miroslav Pröller předal štafetu autorovi námětu k filmu 3 sezóny v pekle Blumfeldovi S. M. (vlastním jménem Lubomír Drozd). Tento prozaik, esejista, překladatel a hlavně bojovník proti konzumní společnosti žije na Českolipsku jako ekologický emigrant.
Před čtrnácti dny jsem vám představil Josefa Doškáře, tentokrát se chci o totéž pokusit v případě Jana Tichého. Jejich pohledy na události, které se staly v Novém Boru po skončení války, se diametrálně liší, přesto má jejich vyprávění zajímavé průniky. (Dnes si můžete přečíst druhou část původního rozhovoru.)
Před čtrnácti dny jsem vám představil Josefa Doškáře, tentokrát se chci o totéž pokusit v případě Jana Tichého. Jejich pohledy na události, které se staly v Novém Boru po skončení války, se diametrálně liší, přesto má jejich vyprávění zajímavé průniky.
Jeden den jsem panu Pröllerovi napsal, druhý den jsme sešli. Žádné štráchy. Štafetu mu předala Jindřiška Gabrielová Peprná a já vám dnes mohu představit člověka, který stojí za opravami více než stovky památek na Českolipsku.
Na konci šedesátých let stihl Josef Doškář spoluzaložit bridžový oddíl, to všechno mu přitížilo, takže když v roce 1977 udělal přijímačky na Vysokou školu chemicko-technologickou, byl označen za osmašedesátníka a elitáře a na školu nikdy nenastoupil. (Čtete druhou část rozhovoru s Josefem Doškářem.)
Více než dva roky jsem žádal Josefa Doškáře o rozhovor. Přes jisté názorové neshody jsem si byl jistý, že jde o člověka zajímavého. Tento názor se mi nakonec potvrdil, strávil jsem v jeho domě čtyři hodiny a nebýt pokročilého času a únavy, mohli jsme si povídat dále. Třeba o cestování, na které vlastně vůbec nedošlo.
Podruhé během čtrnácti dnů jsem zamířil pod hrad Housku. Tentokrát mě sem poslal Ervín Ledvinka, když mi navrhl za dalšího zpovídaného do seriálu Štafeta starostku obce Blatce Jindřišku Gabrielovou Peprnou.
Další díl Štafety mě zavedl až na samý okraj našeho okresu, do osady Beškov. Ležel první sníh a já měl kliku, protože v případě větší sněhové nadílky (která zasypala skály na Dubsku o několik dnů později) bych se k Ledvinkovům nevyškrábal jinak než pěšky.
Václavu Fořtíkovi předal náš pomyslný štafetový kolík rybář Jiří Karásek. Poznali se u policie, kde náš dnešní respondent pracoval řadu let jako psovod. Za svou práci byl několikrát oceněn, mimo jiné i starostkou města.
Jiří Karásek našemu setkání sice vévodil, ale aktivně se ho účastnili i další rybáři – Petr Bobčík a Antonín Sůva. Oldřich Roček mi jako dalšího držitele pomyslného štafetového kolíku navrhl někoho z vedoucích rybářských kroužků, se kterými se seznámil během letního tábora.
Pastor Jednoty bratrské Miroslav Boš mě vyslal dovzdělat se v technických oborech. Štafetu předal panu Oldřichu Ročkovi, kterého jsem nalezl v nejvyšším patře základní umělecké školy v České Lípě.
Z velehor, do kterých nás minule doprovodil Vladimír Svítek, se podíváme ještě výš … ještě výš … ještě výš. Miroslav Boš je kazatelem Jednoty bratrské v České Lípě a o Tom nahoře se točila řeč neustále. Zajímá vás, komu předal štafetu a spousta dalších věcí? Čtěte! O AIDS, homosexualitě, Cestománii, morálních hranicích…